V různých diskuzích často narážím na myšlenku, že klasické dělení na pravici a levici je překonané, že sociální demokracie již splnila svoji historickou úlohu a do budoucna není potřeba.
Já se domnívám, že to není pravda. Ano máme zaplaťpánbůh demokracii, máme štědrý sociální systém, bezplatné školství a zdravotnictví. Ale sociální demokracie je tu jednak proto, aby tyto výdobytky hájila, jednak proto, že její historický úkol neskončí nikdy. V každé i té sebedokonalejší společnosti budou totiž vždycky vedle lidí silných, bohatých a chytrých také lidé slabší, chudší a hloupější a já věřím, že ti první by se neměli povyšovat, ale měli by těm druhým pomáhat. Ale pozor, pomáhat neznamená uplácet! Pomáhat znamená odstraňovat bariéry a znevýhodnění, zajistit všem co nejspravedlivější podmínky k tomu, aby si mohli pomoci sami. Pokud někdo upadne, musíme mu pomoct postavit se na vlastní nohy, ne ho vzít do vleku a do konce života táhnout. Tím totiž nikomu nepomáháme, tím pouze problém prohlubujeme a přenášíme do dalších generací. Sociální systém musí být pouze pro potřebné, kvalitní a bezplatné školství i zdravotnictví pro všechny! Je mi fuk jak to mají v jiných zemích, USA nebo v Rusku, Česko je jednou z nejvíce rovnostářských společností na světě a tak by to mělo i zůstat. Každý má právo na důstojný život. Důchodci mají za svou celoživotní práci právo na důstojné stáří, mladé rodiny mají právo na dostupné bydlení a kvalitní služby pro děti. Všichni pak mají právo na důstojné pracovní podmínky a spravedlivou odměnu za odvedenou práci.
ČSSD není ani nemá být stranou pro všechny. Strana, která se snaží zalíbit všem, riskuje, že se přijde o svou tvář, o to co jí odlišuje, o důvěryhodnost, náplň, smysl. ČSSD není a ani nemá být národoveckou stranou – určitě může získat nějaké hlasy, pokud se postaví „diktátu Bruselu“ a strašlivé hrozbě islamizace, ale vždy budou existovat strany, pro které je toto téma stěžejní, a které s ním umí pracovat lépe. ČSSD nesmí být stranou jednoduchých řešení pro jednoduché lidi.
Jestliže přichází o členy, sympatizanty i voliče, není to tím, že by sociálnědemokratická myšlenka ztratila na atraktivitě, vždyť solidarita a pomoc druhým bude přeci vždycky sympatičtější než egoismus a sobectví. Není to tím, že by nereagovala na aktuální problémy a působila nejednotně. Zatímco jiné strany se mohou točit jako korouhvičky dle nálad ve společnosti a rad marketingových expertů, sociální demokracie musí zůstat pevná a věrná základním ideálům, které jí stvořily, a díky tomu si v ostatních otázkách může dovolit názorovou pestrost, která jí nebude oslabovat, ale obohacovat a posilovat. Dnešní mediální společnost přeje silným osobnostem, ale není to ani dlouhodobá absence charismatického vůdce, co jí přivedlo do dnešní krize. Tou hlavní příčinou je absolutní ztráta důvěryhodnosti – minimálně od doby Stanislava Grosse už nikdo nevěří, že to ČSSD „myslí upřímně“, že opravdu chce pomáhat, a už vůbec, že při tom postupujeme s péčí řádného hospodáře. Díky svým minulým úspěchům se ČSSD obdobně jako před tím ODS stala výtahem k moci, vlivu a penězům, základnou pro kariéristy, cílem korupčníků. Ve straně postupně klesal počet a zejména vliv autentických sociálních demokratů vůči prospěchářům a technokratům. Ze strany pro masy se stala takřka uzavřená společnost. Každá strana je přitom jen tak kvalitní, jak kvalitní jsou její aktivní členové, zejména ti, kteří se podílejí na správě věcí veřejných a komunikaci s veřejností. ČSSD ale přestala o nové členy, kteří by mohli narušit zajeté (ne)pořádky stát, vnitrostranická diskuse se z roviny ideologické přesunula do roviny technokratické. Obávám se, že minulý sjezd na tom nezměnil vůbec nic. Všichni, včetně nového vedení se shodují, že obroda strany je nezbytně nutná a nepochybně bude dlouhá a bolestivá. Přesto však dosud nezačala a vesele je v přímém přenosu ukazována agonie umírajícího.
Zabránit vzniku vlády ANO opřené o antisystémové strany je jistě bohulibý čin, nicméně pokud ČSSD opravdu vstoupí do vlády s usvědčeným agentem STB a z podvodu obviněným Andrejem Babišem navzdory tomu, že to ještě nedávno veřejně odmítala a její volební kampaň byla jedním velkým antibabišem, přijde o ten malinký, dnes již takřka nepatrný zbytek důvěryhodnosti, který jí zbyl. Je to nevýhodné strategicky a nepřijatelné eticky. Je to chyba. Statistické průzkumy naznačují, že katastrofální výsledek z posledních voleb nemusí být ještě tím absolutním dnem, v příštích volbách se do parlamentu nemusí ČSSD dostat vůbec. Je ale otázkou, jestli by čtyři roky mimo sněmovnu neprospěly obrození strany více než kanibalské objetí s ANO a komunisty. ČSSD se přeci nemusí starat o prosazování nejvíce líbivých částí volebního programu, ten jí dávno ukradlo ANO spolu s voličskou základnou a uplácet voliče teď bude ona. Rozhodně by se měla také bránit spolupráci s KSČM, protože ideová podobnost je jen zdánlivá. KSČM, stejně jako před tím KSČ totiž není a nikdy nebyla stranou komunistickou, a tedy primárně levicovou, ale stranou ruského imperialismu. Od jejich ochočení ve 20. letech 20. století vůbec nezáleží na tom, kdo v Rusku vládne, vždy tu budou od toho, aby mu poslušně sloužili, často (vlastně téměř vždy) proti zájmům vlastního státu i lidí, které tvrdí, že v politice zastupují.
Boj ČSSD o ministerská křesla byl vzhledem k bídnému zisku hlasů jistě více než úspěšný, nicméně nezaujatému pozorovateli mohl možná až příliš připomínat boj divé zvěře o koryta. Vzhledem k tomu, že ani tak nebude mít vláda nadpoloviční většinu, nejsou tato křesla ničím jiným, než úplatkem za užitečnou stafáž a legitimizaci dalšího úpadku politické kultury, která u nás ani tak příliš vysokou úroveň neměla. ANO vyhrálo volby, nebude mi tedy vadit, když bude vládnout, ale velmi by mi vadilo, pokud by vládla s ČSSD v roli užitečného idiota po svém boku. To si strana s historií ČSSD přes všechny své hříchy nezaslouží. Ve vnitrostranickém referendu budu proto hlasovat proti vstupu ČSSD do vlády.
