Žoldák nebo hrdina NATO je naše rodina

Jak bývá v poslední době zvykem, i tragická smrt našich vojáků v Afghánistánu rozdělila veřejnost na dva nesmiřitelné tábory. Z děr opět vylezli trollové a naši fašističtí i komunističtí politici se událost snaží patřičně zneužít.

Svět není bezpečné místo

Svět nikdy nebyl bezpečné místo a není jím ani teď. Příčiny konfliktů bývají různé, vždy jde ale v zásadě o moc a peníze, obyčejní lidé z toho nic nemají, jsou vždy oběťmi. Protože bez nich by se válčilo blbě, je vždy užitečné válku něčím odůvodnit. On se důvod vždycky najde. Staré křivdy, boj za národ, ideály, nebo dokonce za boha (ať už ho nazýváme jakkoli). Bez ohledu na to, jak pokroková a velká je naše civilizace a hluboké jsou myšlenky, pro které jdeme do boje a bez ohledu na to, zda si hrozíme pazourky nebo jadernými hlavicemi, princip je pořád stejný. Je potřeba mobilizovat masy, spojit je pocitem ohrožení, vytvořit MY a ONI. Protože nikdy nezačínáme z čistého, vždy lze čerpat z historie, která je pokladnicí starých křivd a předsudků. Pokud nepřítel není, je potřeba si ho vymyslet. To je důvod, proč jsem z principu proti válkám, pitvání se v starých vinách a házení lidí do jednoho pytle. Strašně by se mi proto líbil svět, kde bychom se měli všichni rádi, protože jsme všichni stejné lidské bytosti a bez ohledu na politické smýšlení, rasu a náboženství nám jde o to samé – maximalizovat štěstí a spokojenost a minimalizovat neštěstí a utrpení. Bohužel to není tak snadné. Jednak máme v sobě všichni to malé zvířátko, a tak se necháme snadno strhnout základními pudy, jednak jsou tu ty peníze a moc, a ty lze získat vždy jen na něčí úkor.

Jak přežít ve střední Evropě

Náš národ je malý, přesto dokázal v živém středu Evropy přežít. To se nepodařilo v germánském obklíčení většině západních Slovanů, ani řadě kmenů na jih od nás, které pro změnu převálcovali Maďaři. Proč jsme jako národ přežili? Jednoduše proto, že jsme si dokázali povětšinou dobře zvolit stranu a najít vhodné spojence. Naši slovanští prapředci se nejprve spojili s Avary proti Germánům, následně se sjednotili pod vedením Sáma proti Avarům i Francké říši. Velká Morava mohla vzniknout jen díky tomu, že se panovníci na rozdíl od nešťastného nitranského knížete Pribiny nechali pokřtít a postavili se na stranu evropského křesťanstva. V tom vytrvali i dědicové Velké Moravy, kteří sjednotili české země a díky spojenectví se Svatou říší římskou národa německého se ubránili maďarským nájezdníkům. Pro další dějiny bylo určující „stýkání a potýkání“ s Němci, kdy se díky šikovnosti některých panovníků a navzdory nešikovnosti jiných podařilo uhájit svébytnost Zemí Koruny české. To by nebylo možné bez vychytralého lavírování, uzavírání spojeneckých smluv a účasti na válečných výpravách, které se nás zdánlivě vůbec netýkaly. Vladislav II. získal královskou korunu za podporu císaře Fridricha I. Barbarossy při likvidaci poklidného demokratického města Milána. Jeho vnuk Přemysl Otakar získal privilegia pro Země koruny České díky aktivní vojenské podpoře hned několika soupeřících adeptů na císařský trůn. Čechové tehdy platili za obávané válečníky, které spojenci rádi viděli na své straně. České země byly oproti dnešku skutečnou regionální mocností, přesto jsme nebyli ani tehdy natolik silní, abychom se bez spojenců obešli. Již tehdy se proto naši předci účastnili řady zahraničních misí. Protože „branná povinnost“ se vztahovala pouze na obranu země, účastnili se těchto „zahraničních misí“ pouze dobrovolníci, jejichž motivace byla různá. Některým šlo hlavně čest a slávu, jiným o křesťanské ideály, většině o příležitost dobře si vydělat. Jedna motivace přitom nevylučovala tu druhou.

Ve znamení geopolitiky

V nedávné minulosti nám byl spojenecký tábor často vnucen. Za pár dní si budeme připomínat 50 výročí od invaze „spřátelených vojsk“ zemí Varšavské smlouvy, která nebyla ničím jiným než důsledkem obav, že bychom mohli toto vnucené spojenectví opustit. Geopolitika má své jasné zákonitosti. Po roce 1989 přišla doba idealismu, kdy jsme věřili, že nás čekají pouze světlé zítřky a žádné obrané pakty a spojenecké smlouvy nebudou potřeba. Bohužel to nebyla pravda nikdy v historii a není to pravda ani dnes. Proto jsme vstoupili do NATO, která je nejsilnější politicko-vojenskou organizací světa, díky čemuž je (k zlosti Ruských trollů) bezpečnost země zajištěna nejlépe v historii našeho národa.

Neříkám, že je NATO dokonalým spolkem, a že vše je růžové. Můžeme vést spory o bezpečnostním přínosu „humanitárního bombardování“ Jugoslávie či operacích v Iráku či Afghánistánu, operace v Libyi či v Sýrii se nebojím označit rovnou za zásadní chybu, to ale nic nemění na tom, že pro nás neexistuje výhodnější alternativa. Na rozdíl od Varšavské smlouvy nám toto spojenectví nebylo vnuceno, rozhodli jsme se pro něj dobrovolně. Pokud se nebudeme podílet na zahraničních misích, nebo dokonce z NATO vystoupíme, spojenecká vojska nás docela určitě neobsadí, zásadně se ale zhorší obranyschopnost naší země. Česká armáda není velká, určitě ne natolik velká, aby nás dokázala ochránit v případě napadení nepřítelem. Aktuálně nejsme schopni plnit ani závazky plynoucí z členství v NATO (2 % HDP na obranu), úvahy o tom, že bychom byli schopni ufinancovat konvenční obranyschopnou armádu jsou tak vzhledem k současné geopolitické situaci naprosto liché a vůbec nemá cenu se jimi zaobírat.

Kdo je náš nepřítel

V minulosti jsme měli řadu nepřátel. Války jsme vedli se všemi okolními státy a čas od času nás někdo obsadil. Nyní jsou naši sousedé (prozatím) demokratické státy, což má jasný bezpečnostní přínos. V historii totiž ještě nikdy proti sobě neválčily dvě liberální demokracie. Nikoli proto, že by tento ideál byl vznešenější než předchozí náboženská paradigmata, která v tomto bezezbytku selhala, ba co víc, byla k válkám často zneužívána, ale prostě proto, že občané v demokratické zemi mají své politiky pod daleko větší kontrolou, než státy nedemokratické a občané neradi utrácejí za věci, které považují za nepotřebné, například za zbrojení. Proto je tolik důležité udržet nezávislá média, krotit mocenské ambice našich vůdců a udržovat v rozumné výši výdaje na zbrojení. Ne všechny státy světa jsou ovšem liberální demokracie, existuje tak stále řada zemí, které představují bezpečnostní riziko. V čele všech nutno jmenovat Rusko, které i v posledních letech učebnicově ukazuje, jak lze zahraniční výboje využít k mobilizaci národa a odvádění pozornosti od vnitřních problémů.

Aktuálně největší hrozbu pak představuje islámský terorismus, který sice nehraje na klasické hranice, ale z některých zcela konkrétních států čerpá lidské zdroje i finance. Válku proti terorismu tak opravdu nelze vyhrát doma. V tomto je účast českých vojáků v zahraničních misích nejen plněním spojeneckých závazků, ale také vlastním zájmem České republiky. Tam nebojujeme za NATO, nebo USA, tam bojujeme sami za sebe. Kritici říkají, že válka v Afghánistánu se nedá vyhrát a mohou mít pravdu. Na druhou stranu je nepopiratelné, že jeho území bylo líhní teroristů a díky makovým plantážím důležitým zdrojem financí pro jejich aktivity, proto je důležité tam být a alespoň se o něco pokusit.

Závěr: žoldák nebo hrdina?

Ano, naši vojáci na misích pobírají peníze. Pro řadu z nich mohou být finance dokonce hlavní motivací, to ale nemění nic na tom, že nasazují své životy za zájmy českého státu. Pokud jim nikdo nadává do žoldáků, svědčí to o nedostatku rozhledu a neznalosti historických souvislostí. Bez takovýchto „žoldáků“ by se nepodařilo zajistit našim panovníkům celistvost a nezávislost Zemí Koruny české a nevzniklo by samostatné Československo. Jsou to důstojní nástupci nejlepších vojenských tradic naší země. Možná bojují částečně za sebe, ale zcela určitě bojují za nás. Jsou to hrdinové.