Vstupte a pojďte se hádat!

Demokracie v ČR nebyla za poslední léta v takovém ohrožení jako v posledních měsících a dnech. Překvapivě jí ale neohrožují komunisté, fašisté, dokonce ani EU, Soros a neziskovky, ale obyčejná rezignace a lidská lenost. 

Jedním z argumentů, které slýchám od lidí, kteří zanevřeli na politiku a k volbám nechodí, nebo volí ANO a nejrůznější protestní strany je, že tradiční strany jsou prohnilé, zkorumpované, plné schopných podvodníků a neschopných blbců odtržených od reality. V poslední době k tomu přibylo ještě podezření, že politici nejednají v zájmu občanů své země, ale v zájmu cizích států, nejrůznějších nadnárodních skupin nebo nedej bůh neziskovek. Politika, která je z definice správou věcí veřejných, je chápána jako špína a žumpa. Každý kdo do politiky vstupuje, je tak nějak podezřelý. Jako proč to dělá? To se nedokáže uživit normální prací? Někdo ho tam nastrčil, nebo si chce prostě jenom nakrást? Tak tedy dobře, ale co s tím? Dřív se nadávalo po hospodách, teď spíš na sociálních sítích, ale to situaci neřeší. Řešení přitom existuje:

Řešení č. 1 – ignorace: Můžete politiku zcela ignorovat. Není to úplně jednoduché – valí se na nás ze všech médií a dokonce nakazila i facebook, ale při troše snahy si lze vypěstovat mechanismy, které mozek při čemkoliv co zavání politikou, vypnou. Takové řešení je ale poněkud sobecké a krátkozraké. Jak napsal již velký Goethe: „Kdo v Demokracii spí, probudí se v diktatuře“.

Řešení č. 2 – úkrok stranou: Ovlivňovat věci veřejné lze i bez politiky. Ideální je mít k tomu v zásobě nějakou tu miliardu, pak to jde snáz a říká se to mu lobbing. Nebo lze začít zezdola formou občanských iniciativ, spolků a neziskovek. Tento způsob trochu postrádá demokratickou legitimitu, ale možnost to je. Nepolitická politika by byla vlastně docela fajn, ale k tomu bychom potřebovali rozvinutou občanskou společnost a politickou kulturu, a tu nějak pořád nemáme...

Řešení č.3 – čekání na Godota: Tak jako spousta romantických slečen čeká na prince na bílém BMW, tak spousta zklamaných lidí čeká na spasitele, onoho pana dokonalého, který přinese nový svěží vítr a vymete všechnu tu špínu a smetí. Ten příměr je docela příhodný, protože v důsledku to končí stejně – buď čekáme tak dlouho, až se z nás stanou zatrpklé staré panny (to nás vrací k variantě 1), nebo skočíme na lep někomu, kdo časem ukáže, že není o nic lepší než ostatní, nebo je ještě horší. Můžeme donekonečna zakládat nové strany a hnutí, ale je to boj s větrnými mlýny – buď se jedná od počátku o projekty vykutálených politických podnikatelů (Věci veřejné, Úsvit), nebo velmi rychle zdegenerují a jsou k nerozeznání od stran již etablovaných.

Řešení č. 4 – smíření a participace: Smiřme se s nedokonalou realitou. Smíření ale neznamená rezignaci! Strany jsou jen ideově definované schránky, to jejich členové a volení zástupci z nich činní to, čím jsou. Občan jim může vystavit účet při volbách, kroužkovat na volebních lístcích, může demonstrovat. Nejefektivnější způsob, jak se na jejich ozdravení podílet, je ale do nich vstoupit a aktivně se podílet na nastolování agendy a výběru zástupců.

Politické strany by měly reprezentovat a pokrývat všechny významné názorové proudy ve společnosti. Trh funguje spolehlivě i v této oblasti - pokud nějaký segment trhu pokrytý není, brzy se objeví produkt, který poptávku uspokojí. A tak máme komunisty pro nepoučitelné nostalgiky a extrémní levičáky, sociální demokraty pro levičáky umírněné, KDU-ČSL pro křesťany a konzervativce, Zelené pro ekology, TOP 09 pro středopravičáky, kteří věří v Evropu, ODS pro středopravičáky co v Evropu nevěří. K tomu máme nově Piráty, kteří jsou tu pro mladé, co žijí na těch internetech a zajímají je věci veskrze praktické mimo pravolevou osu. Znechucení tradičními stranami a imigrantská vlna přineslo poptávku, na kterou (bohužel) nejlépe zareagovalo ANO a SPD. Proč bohužel? Protože na rozdíl od dalších jmenovaných stran představují pro demokracii značné riziko. Ponechme nyní stranou jejich program a názory, jde především o to, že na rozdíl od ostatních (včetně antisystémových komunistů) v nich nefunguje vnitrostranická demokracie. Bez ohledu na jejich členy, zástupce a prezentaci se totiž jedná s o strany jednoho muže. Pro každou stranu je jistě výhodou silný leader, a to pánové Okamura a Babiš ve svých stranách jsou. Zároveň by ale neměla být politická strana pouze nástrojem svých vůdců. V rámci programem daného ideového směřování by v nich měla fungovat pluralita názorů a možnost vůdce nahradit, jeli to ku prospěchu věci. Pokud by tento základní vnitrostranický demokratický princip fungoval, měli bychom již několik měsíců fungující koaliční vládu a v minulém volebním období jen jednu stranu přímé demokracie a ne okamurovce s Okamurou a okamurovce bez Okamury. Já plně chápu obavy lidí, kteří volili SPD, i když (naštěstí) jejich strach a určitou paranoiu nesdílím. Národ a vlastenectví pro mě nejsou sprostá slova a těmto voličům i nám ostatním bych proto přál méně pitoreskní národoveckou stranu.

Přestaňme si tedy stěžovat a zkusme s tím něco dělat. První tři varianty jsou cestou do pekla, pokud nechceme na demokracii zcela rezignovat, zbývá varianta číslo čtyři. Neříkám, že je to snadné nebo dokonce zábavné. Tradiční strany jsou všechny více či méně pošpiněné a tak trochu zakleté, všechny beze zbytku potřebují méně technokracie a více idejí a především lidi, kteří jsou ochotni za ně bojovat. Potřebujeme více idealistů i praktických odborníků, nepotřebujeme technokraty moci. Vstupte do politiky, aspoň na té nejnižší úrovni, která je všem nejblíže. Já jsem zvolil ČSSD, znám ale spoustu slušných a poctivých členů i politiků jiných stran. V řadě věcí s nimi nesouhlasím, ale chápu jejich motivy a jako lidí si jich Vážím. Rád se s nimi hádám, ale nad argumenty, ne pomluvami a hoaxi. Demokracie je přeci diskuse. Pojďte se tedy hádat a klidně i pohlavkovat jak za časů Jaroslava Haška, překonejme znechucení a vábení samozvaných mesiášů a vezměme odpovědnost do vlastních rukou, jen tak se pohneme dál.