Homo politicus

Nedávno jsem se rozhodl psát blog. Nejprve bych měl tedy o sobě něco prozradit, aby měl laskavý čtenář možnost lépe pochopit má ušlechtilá ideová východiska a pozoruhodné myšlenkové pochody.

Dětství

Narodil jsem se postižený. Ne nějak fyzicky, respektive ano, když jsem se narodil, byl jsem celý zarostlý srstí, včetně většiny obličeje a uší, takže sestřička řekla mé lehce vyděšené mamince: „Maminko, máte opičku!“, ale srst brzy vypadala (aby pak časem začala zase pomalu narůstat), zato mé postižení psychické se začalo projevovat velmi záhy a stále více – narodil jsem se totiž jako homo politicus. Těžko soudit, zda šlo o výsledek dlouhodobého nekontrolovaného křížení slovanských, semitských a kočovných kmenů kdesi v karpatské kotlině či o důsledek velkých příběhů z české historie, které mi tatínek vyprávěl namísto pohádek na dobrou noc, ale co si vzpomínám, nikdy jsem nechtěl být kosmonaut ani popelář, ale vždy prezident, a to bez ohledu na to, že jediný prezident, kterého jsem znal, byl Gustav Husák.

Moje starší sestra mě neprozřetelně již ve školce naučila číst, a tak jsem již v první třídě hltal politické komentáře v novinách, zatímco u textů typu „máma mele maso“ jsem projevoval jen málo nadšení, asi si nepřímo vědom genderové nevyváženosti podobných sdělení. Do školy jsem přišel v září 1989, což byla úžasná doba, plná kvasu, snů a nadějí. V 7 letech jsem tak vedl na autobusové zastávce ve Stadrocké ulici v Tachově první bitvu za demokratické směřování republiky proti několika o pár let starším zastáncům komunistického režimu. Skončil jsem tehdy pravda brečící a s rozbitým nosem nacpaný v koši spolu s plakátem OF, ale pochopil jsem, že politika je vážná věc, že za názory je potřeba bojovat, i když to bolí. Teprve následně jsem se učil také politické adaptabilitě, a to přímo od své třídní učitelky, která nebyla teta, už ani soudružka, ale paní, aby bylo jasno, prostě paní učitelka!

Chvíli mi trvalo, než jsem se politicky vyhranil. Že komunismus je svinstvo, mi bylo tak nějak jasné, nebyl jsem přeci blbej a navíc mi už táhlo na 8let, ale pak se začalo OF drobit a já se cítil zmatený a opuštěný. Měl jsem rád Havla, ale jeho koncept nepolitické politiky byl pro mne příliš složitý. Přimknul jsem tedy nejprve k ODA a panu Kalvodovi, asi proto, že mi se svým knírem připomínal mého tatínka. Klausovi jsem už tehdy nedůvěřoval, nikdy jsem nesoudil lidi podle vnější slupky, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak miluje vlastní hlas a blaženě mhouří šibalská očka, když se poslouchá. Sice mi už táhlo na deset, ale nepronikl jsem v té době ještě natolik do ekonomické teorie, abych dokázal posoudit efektivitu zvolené cesty ekonomické transformace, ale zato mi bylo jasné, že tato pitoreskní osoba bez náznaku smyslu pro humor žije příliš v zajetí vlastního narcismu, než aby byla schopna naslouchat odborníkům a řešit věci koncepčně. Postupně jsem se začal vzdalovat také ODA, podobnost pana Kalvody s mým s tátou mi již byla málo, potřeboval jsem větší vzor a postupně jsem také začal vnímat sociální hledisko. Nejen mně, ale spoustě lidí kolem začalo docházet, že demokracie je sice super, ale že z veškeré té privatizace a transformace těží zase jen určité úzké skupinky lidí, že staré papaláše nahradili noví, a že ti staří papaláši společně s veksláky začínají vytvářet novou elitní vrstvu. Uvědomil jsem si, že táta je dělník a máma kuchařka, že moje šusťákovka má míň pruhů, než šusťákovka kamaráda a že bez ohledu na to, jak rodiče dřou, pojedeme na dovolenou k rybníku, a ne k moři.

Rodinné pravidlo generační změny politické orientace

Moje prababička pocházela z nejchudší rodiny, z nejchudší vesnice, v nejchudší části chudého východního Slovenska. Velmi zblízka se tak mohla seznámit se sovětským pojetím socialismu, kterému padlo ve 30. letech za oběť několik milionů Ukrajinců. Svůj názor, stejně jako většina žen z vesnice, měla také na osvobození hrdinskou sovětskou armádou. „Zlatí Němci“, říkávala a dodávala, že z Ruska nikdy nic dobrého nepřišlo a ani nepřijde. Žila ve víře v Boha a naději, že ruské područí nebude trvat věčně. Zakázaná Svobodná Evropa z jejího skromného bytečku ve státním statku vyhrávala na celý dvůr, až se děda i předseda JZD chytali za uši. Nebylo s ní ale k hnutí, protože věděla, že se nemá čeho bát. Co si také kdo vezme na staré chudé ženské, která se stará o dobytek někde v rozpadajících se Sudetech. Revoluce jí zastihla už skoro devadesátiletou. Chodit už moc nemohla, ale na její postel shlížel spolu s obrázky svatých také Václav Havel.

Děda to viděl jinak. Jako malý kluk byl u toho, když ožralý místní pop odmítl dát poslední pomazání nemocnému bratříčkovi, protože neměli čím zaplatit. Po válce pašoval na zbídačenou Ukrajinu cukr a zpátky cigarety, dokud ho nechytili a neodseděl si ve svých 10 letech pár měsíců v užhorodském vězení. Do školy moc chodit nemohl. Od 6 let pracoval v cihelně a jen co dostatečně zesílil, začal dřít na stavbách. Děda byl komunista. Nesnášel církev a jakékoli vykořisťování v jeho klidné povaze vzbuzovalo fyzickou zlost. Straně byl vděčný, dostal dům i práci poblíž Tachova a díky melouchům si jako jeden z prvních ve vesnici koupil trabant. Sem na západní výspu socialismu, kromě podvratného řevu z babiččina rádia moc informací nedorazilo, a tak si žil poklidně a docela spokojeně, minimálně do doby, než se otevřely hranice a on zjistil, že ty ostnaté dráty co vedly pár kilometrů za jeho chalupou, opravdu nesloužili k tomu, aby nás chránily před nájezdy vyhladovělých kapitalismem zbídačených Němců.  

Mého otce vyslali na školu až do dalekého Liberce. Tam se se seznámil nejen s profesí nástrojářskou, ale také s Rolling Stones a řadou mániček. Nikdy nebyl zrovna rebel, ale namísto tesilu začal preferovat džínovinu, vlasy měl podezřele přerostlé a na jeho magiči rozhodně nekřepčil Rezek se Zagorkou. Děda s úděsem pozoroval, že vůbec nesdílí jeho pocit vděku a nadšení pro budování socialismu a zcela nepragmaticky a neodpovědně odmítá vstoupit do strany, milicí i Svazu česko-sovětského přátelství. Táta nebyl žádný disident, ale kmenem komančů a všemi těmi análními alpinisty a kariéristy hluboce pohrdal.

Anarchistou

Pak jsem se narodil já – malý a chlupatý homo politicus, abych potvrdil platnost rodinného pravidla o střídání politické orientace. Už na základní škole jsem zahořel pro myšlenku anarchismu. Ostatně dialektika byla tenkrát na naší ZŠ v kurzu – takže každý byl buď skinhead, nosil bombera a poslouchal Orlík, anebo anarchista, nosil flanelku a poslouchal Vysáče, zároveň byl ale také sparťan nebo slávista. Já jsem se tak nějak přirozeně zařadil do bloku anarchistů a slávistů, zpočátku asi pro to, že jich bylo méně a já vždycky inklinoval k utlačovaným a slabým. Spolužáci anarchisté na mě jako na premianta třídy s pečlivě upravenou pěšinkou nejprve pohlíželi značně nedůvěřivě a odmítali mi půjčovat kazety se Sex Pistols a SPS, ale když jsem si vyrobil koženkovou bundu s pyramidami a v sedmé třídě obdržel dvojku z chování za podezření, že obchoduji s ilegálními návykovými látkami (ve skutečnosti se mé portfolio skládalo z tmavých brýlí ala Escobar, pracího prášku a eukalyptových doutníčků), vzali mě konečně na milost a já s nimi mohl chodit do zkušebny na Světce, kde jsem mohl vykřičet svou frustraci do mikrofonu. Té frustrace a umělecké motivace bylo opravdu dost, protože na Světcích se kromě naší zkušebny nacházelo také učňovské středisko plné vyznavačů Daniela Landy, a tak jsme takřka pokaždé cestou na zkoušku dostali více či méně přes držku.

V roce 1998 jsem se účastnil legendární Global street party, která se sice konala na Náměstí míru, ale příliš mírový průběh neměla. Tehdy jsem poprvé hodil svou dlažební kostku, což je pro každého revolucionáře zážitek srovnatelný snad jen s prvním sexem. Nevím, koho napadlo vysypat hromadu dlažebních kostek do cesty rozzuřenému davu, zda to byla náhoda, či provokace. Já jsem každopádně dlažební kostku sebral a po celou demonstraci důstojně nesl, hledajíce pro ní cíl, který by co nejlépe ztělesňoval vykořisťování lidí a přírody nebo nepopsatelné zločiny imperialismu. Na rozdíl od mých soudruhů jsem bohužel, žádný dostatečně důstojný cíl nenašel, a tak mé první hození kostkou bylo spíše zahozením, dopadlo tedy stejně neslavně jako první sex. O dva roky později jsem již hájil barikády při demonstraci proti MMF, kde jsem pomáhal jako překladatel pro německé soudruhy, kteří se v opojném oparu z vodních děl a slzného plynu snažili soudružsky sblížit s českými dredatými soudružkami. Bylo to jako skutečná revoluce, ostatně přijeli i skuteční profesionální revolucionáři z Itálie i Mexika, kteří prokázali, že kdyby jich nebylo tolik potřeba v revolučním boji, uplatnili by se jistě i manuální prací – to když ze zařízení provizorního stanového městečka postaveného z humanitárních pohnutek dovedně zhotovovali štíty, krunýře a zbraně. Dodnes vidím jejich transparenty se znakem hippiee a nápisy jako „Make peace no war“, které se mávnutím obušku proměnily v hole na bytí strážců veřejného pořádku.

Komunistou

Už tehdy jsem se pod vlivem Kropotkina a Trockého začal přesouvat od anarchismu ke komunitarismu a nakonec ke komunismu. Často jsem pod vlivem absintu a intelektuálního narcismu držel v hospodách zapálené proslovy o nevyhnutelnosti třídního boje a světlých socialistických zítřcích. Existovala však vážná a jak se ukázalo nepřekonatelná bariéra, abych se stal skutečným komunistou, a to byla KSČM. Z ní jsem si do určité míry vážil Ransdorfa a dalších dvou lidí, zatímco zbytek strany byl pro mě panoptikem vlastizrádců, slouhů ruského imperialismu, zatrpklých gerontů a rozených idiotů. Moje racionální a dobře míněné návrhy, aby se strana omluvila, a to jednak za křivdy, které způsobila národu i lidstvu, jednak za zprznění a zdiskreditování ušlechtilé komunistické myšlenky a následně vyloučila 99,9% členů, kteří se objektivně provinili, zůstala zcela oslyšena, čímž jsem se velmi trápil. Pokoušel jsem se celý problém vysvětlit městským konšelům, s nimiž jsem sdílel domácí hospodu Ve Zdi, protože minimálně starosta za ČSSD (bývalý vedoucí milicionář) i místostarosta za KSČM (bývalý vojenský politruk a agent STB) měli jistě duševní kapacitu mne pochopit. Když ale selhal i můj státotvorný proslov, který jsem vedl stojíce na jejich stole (pravda vylil jsem jim při tom pár piv) a vysvětlujíce, kdo z nich bude kde a za co viset v rámci očištění důstojné myšlenky komunistické, začal jsem revoluční činnost pomalu vzdávat.

Sociálním demokratem

Pak přišla jako blesk z čistého nebe první láska – Vladimír Špidla, inteligentní a autentický sociální demokrat. Pochopil jsem, že revoluce nemusí být nezbytná, protože zdroje tu jsou a ve svých 19 letech podal první přihlášku do ČSSD. Nikdo se neozval. Těžko říci, zda to nesouviselo s mým plamenným projevem na stole Ve Zdi, kterému přihlíželo celé předsednictvo místní organizace ČSSD. Doufám, že se jich jako kolektivního orgánu nedotklo, že by měli viset pro blaho socialismu a dělnické třídy, ale předpokládám, že spíše ne, ostatně bez odezvy zůstaly i moje další dobře míněné návrhy, jako například, aby si pan Svoboda nechal změnit jméno na příhodnějšího Nesvobodu.

Tak jak tak, strana mě nechtěla a já začal studovat politické vědy v Plzni. Uhranula mne zejména politická filozofie, ačkoli to není pravda disciplína úplně nejpraktičtější. Již na gymnáziu jsem se přes Marxe dostal k Heglovi od něj zase k Horkheimerovi, Habermasovi a dalším. Moji spolužáci byli většinou synkové z lepších rodin, kteří pohrdali minimální mzdou a sociální otázkou obecně, ale zato vůbec nepohrdali pivem a marihuanou, a tak jsem měl možnost vést nepřeberné množství politických debat, v nichž jsem pevně (v závislosti na počtu vypitých piv a vykouřených jointů) stál na levicových pozicích. Na vysoké škole jsem podal další přihlášku do ČSSD. Opět bez odezvy. To, ani upřímnost Stanislava Grosse a citlivost Jiřího Paroubka, už ale nemohlo otřást mým názorovým zakotvením (které hodlám na tomto blogu prezentovat) a přesvědčením, že jsem pravý sociální demokrat, zatímco řada představitelů ČSSD je ve straně z prospěchu nebo omylem. Já, na rozdíl od jiných, prostě nemůžu jinak, myšlenka sociální a princip solidarity mnou prostoupil natolik, že mne ovlivňuje i v činnostech nepolitických. Přistihl jsem se například, jak, aniž bych měl oporu v nějaké včelařské či filozofické literatuře, bezmyšlenkovitě odebírám plásty s plodem a zásobami silnějším pracovitým včelstvům a vkládám je do úlů včel slabších a línějších. V průměru mám tak všechna včelstva podobně silná a produktivní – silná se nerojí a slabá nechcípají hladem, v mém včelíně vládne prosperita a sociální smír (teda až na ty kurvy vosy).

To už se blížíme k současnosti, a proto vypravování zkrátím. Úspěšně jsem dostudoval a začal pracovat. Na politiku jsem nezanevřel, dál jsem četl a debatoval po hospodách, ale hlásit se do strany jsem se na nějakou dobu přestal, začínal jsem to brát osobně. Když ale do ČSSD v Plzni vstoupil Josef Bernard, kterého si velmi vážím, a kterého také moc nechtěli, odhodlal jsem se a postupně podal ještě dvě další přihlášky. U té poslední jsem neponechal nic náhodě, volal jsem, psal a tlačil přes vlivné známé. Pak už to netrvalo ani půl roku, a já jsem se takřka na den přesně 16 let od podání první z pěti přihlášek stal konečně plnoprávným členem otevřené strany mas. Již mám legitimaci a zkušenost z první okresní konference.  Ve svém přesvědčení vydržím a doufám, že strana to vydrží též. Jsem homo politicus a Sociální demokrat!